středa 24. června 2015

O ruce zlomené



Kdyby vás někdy napadlo spadnout a zlomit si ruku blízko zápěstí, dobře si to rozmyslete, nedoporučuji. Ono to totiž dost bolí. A taky to způsobí všelijaké potíže v praktickém životě.  I když je to ruka levá, čili méně potřebná.
Tak např. musíte počítat s tím, že ............
si nemůžete jen tak něco obléknout, protože sádru jen tak do něčeho nenarvete, zejména když máte v sádře ruku s dlaní ohnutou. V chladném počasí tedy lze nosit několik triček s krátkým rukávem na sobě a bunda po starším bratrovi (ano, eleganci musíte schovat na 5-6 týdnů do skříně). Jenže pozor, kalhoty jsou problém. Zpravidla mají zip a knoflík. A zapnout si zip a knoflík u těsnějších kalhot nebývá zrovna jednoduché. První knoflík mi trval asi dvacet minut. Toužila jsem mít kalhoty na gumu, ale tepláky se do kanceláře mezi lidi jaksi nosit moc nehodí. Ale tím to všechno nekončí. Ponožky celkem šly, avšak boty! Na zavazování tkaniček musíte též na pár týdnů zapomenout, nemáte-li všudypřítomného bodyguarda a pomocníka. Takže v zimním období lodičky nelze, zbývají kozačky na zip. A i když se oteplí a vhodné by byly polobotky, vy se budete pařit stále v kozačkách na zip.

Vše se zkomplikuje, když prší. Neotevřete si totiž deštník. A když by vám ho i někdo otevřel, zase jej nesložíte. A i když už by toto nějak odpadlo, stejně to zároveň s taškou s nákupem v té druhé zdravé ruce stejně nezvládnete. Tedy elegance zapláče podruhé, vypadáte prostě jako zmoklá slepice. Zmoklá zraněná slepice, co jí teče za krk, je jí zima a bolí ji ruka.
A když už se dostanete z nepohody domů, zkušeně si vezměte igelit na sádru, zagumičkujete a umyjete slepené vlasy, chcete si vyfénovat do příslušného tvaru účes a ouha, jedna ruka na to nestačí. Ta druhá totiž při vší snaze posledními články prstů, které koukají ze sádry, rozhodně kartáč na vlasy neudrží. Na zlepšení nálady si chcete uvařit dobrou zeleninovou polévku. Neoloupete si zeleninu, nic nenakrájíte, i když se snažíte použít loket. Brambora je pořád spíš na zemi než na prkénku.
Další záludnosti, na které se musíte připravit: Nesete nákup, chcete otevřít, musíte vyndat klíč. Postavíte tašku ke dveřím, vyndáte klíč, taška spadne a vysype se. Nekonečně dlouho trvá, než to jednou rukou zase nějak do tašky nasoukáte. Dveře se mezitím zavřou, protože tu nohu, co jste tam zastrčili, jste museli kvůli sbírání věcí zase vyndat.
V práci to také není nic moc. Dát papír do folie jednou rukou je docela oříšek, stejně tak dát tlustý šanon do řady, pokud nemáte ruku jako lopatu a sílu muže .......... prostě neustále zjišťujete, jak moc tu druhou ruku potřebujete na kdejakou prkotinu. I na počítači psát jednou rukou je pomalé a nešikovné ......
A pak, potřebujete dojet pracovně tam či onde. Nedojedete. Zavoláte si taxíka, taxikář je sice slušný a ochotný, ale stejně za něj zaplatíte často víc, než je ekonomické. Zavoláte příteli na telefonu, ten sice po noční službě je velmi ochotný, ale je vám ho líto, jak na vás čeká v autě, cpe se nějakým salámem protože v okolí nic lepšího ráno k jídlu nemají, a u toho usíná.
Taky vás z té zlomené ruky bolí ta pravá, jak pořád všechno nosí a nemůže se vystřídat, a bolí vás i nohy, protože všude musíte dojít pěšky, autem si neulevíte. A další kapitola je o spaní. To si musíte lehnout a uložit ruku na zvláštní polštářek. Chcete-li se v noci přetočit, musíte se vzbudit, vzít těžkou ruku, která mezitím ztuhla v pozici, do jaké jste ji předtím uložili, přendat polštářek a uložit ruku do přijatelné a nebolestivé polohy a zase usnout. A takhle několikrát, samozřejmě. Takže jste permanentně nevyspalí, nic nestíháte a bolí vás nakonec všechno. ...... Ovšem nutno podotknout, že se u toho všeho docela chvílemi bavíte, protože zážitky jsou nové, zajímavé, rozhodně se nenudíte.

Prima je, když se čistí silnice. Nechat zaparkované auto v ulici, kterou právě umývají, znamená slušnou pokutu od městské policie. Kdyby tu ti hoši aspoň někde byli, požádala bych je, ale oni nikde. Vyběhla jsem ven a čekala, zda někdo ze sousedů třeba nepůjde a nepřeparkuje mi ...... nikde nikdo a inkriminovaná šestá hodina ranní se blíží, už z dálky slyším hukot velkých oranžových čistících vozů. Zkusím to. Jednou rukou nastartuji, zařadím jedničku a jedu, zařadit výš nelze, to bych musela pustit volant a téhle džungli mezi lidmi ............ takže se šinu ..... ještě zastavit a přeřadit na křižovatce, utočit to jednou rukou a nepřejet chodce v zatáčce a pak někde nejistě zaparkovat a doběhnout domů v pantoflích s rozklepanýma nohama, protože to bylo fakt jen tak tak.  
A pak se taky setkáte s různými lidmi. Tak třeba paní prodavačka, když si kupujete mraženou zeleninu (hurá, ta nemusí ani krájet, ani loupat) vám automaticky u kasy utrhne mikrotenový sáček a hodí vám ho k nákupu. Povídám: "No, já si to stejně do toho sáčku nedokážu dát." Prodavačka jako by byla slepá, hluchá a asi i nějak mentálně postižená si ten sáček zase schová a nenapadne ji, že tu dobu, co musí čekat, než si to nandám pracně do tašky by mohla třeba .... Ne, nikdy, opakuje se to znovu a znovu. Jiná paní prodavačka ve stejném obchodě se ke mně řítí, bere mi košík z ruky, věci vyndavá i nandavá, pomáhá, seč může. - Některým lidem dojde, že je milé, když mi otevřou dveře, před jinými musím uhýbat, aby mi do té ruky nešetrně nevrazili, bolí to a navíc by se kostičky pohnuly a .... bůhví, jak by to pak srostlo nebo nesrostlo. Mnozí lidé, kteří mě znají jen od vidění, mě zastavují, vyptávají se, vyjadřují účast. Jiní se podivně podivují: "Co jsi dělala, že sis zlomila ruku?!?" jako by to bylo něco nepatřičného, zvláště ostudného a zavrženíhodného.  "Ty sis nikdy nezlomila ruku?" opáčím. "Ne," odpoví udiveně bývalá kolegyně, co na mě léta reaguje jen s nedbalým pozdravem. "Aha," pochopím, že nemá smysl cokoli vyprávět. Mávnu rukou a pomyslím si něco o tom, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Uvědomuji si, jak nás od druhých oddělují naše osobní prožitky. Pokud ten prožitek nemám, zpravidla mám úplně jiný postoj k dané věci. Tak to je.
A protože jsem si nyní něco prožila, slibuji si, že se budu vrhat s nabídkou pomoci ke všem ovázaným a momentálně handicapovaným. Protože teď už vím, jaké to je. A taky moc myslím na všechny, kdož mají mnohem větší zranění, mnozí doživotní, jací jsou to hrdinové a bojovníci a obdivuji je ještě tak pětkrát víc.
Předávám a nabízím vám tyto zkušenosti, abyste si je zvnitřníli a nemuseli je sami prožít. Fakt to bolí.
A nyní si dejte ruku za záda a zkuste si takovou drobnost ........... namazat plátek chleba máslem. (Doufám, že jste se řádně připravili a koupili krájený chléb.) 
 Tak co? Jak to jde? :-)
A příště si probereme zapínání knoflíku u kalhot jednou rukou. Změřte si čas.
A na pátek si dáme ............ třeba .............. zapínání podprsenky a její správné umístění.  :-)
A když to zvládnete, tu ruku si fakt lámat nemusíte.
Hodně štěstí a zdraví přeji!
:-)

7 komentářů:

  1. To je síla. Máš pravdu, že zdravý člověk si to neuvědomí vůbec. Na YT jsem nedávno koukala na slečnu, která tam dala, jak vše zvládá jednou rukou a ta podprsenka byl opravdu husarský kousek. Evidentně máš na dlouho všechny patálie vyčerpané, teď už bude lépe!

    OdpovědětVymazat
  2. Díky Báro za komentář. Nevím, zda bude lépe, nicméně se budu starat, aby bylo.
    Narazila jsme na tento článek. Ta moje prkotina s rukou (a přesto to prkotina nebyla, znamenala pro mě hodně zajímavý posun vztahový a mentální, o kterém nepíšu) je v tomto kontextu zanedbatelná ... ale stejně, jak jsme křehcí a zranitelní ............ a jak málo si vážíme, když je všechno jakž takž v pořádku.

    http://sport.idnes.cz/turie-pittova-0f3-/atletika.aspx?c=A150623_221152_atletika_ald

    OdpovědětVymazat
  3. To je síla, ten článek. Kolikrát se utápíme v malichernostech ... Snažím se si to uvědomovat.

    OdpovědětVymazat
  4. Znám to z domu, maminka si zlomila ruku minulý rok a to ji bylo 89 let a syn měl zlomenou ruku před pár lety. S maminkou to bylo celkem zajímavé. ale je pravda že mohla chodit v teplákách a nemusela si zapínat podprsenku. žádnou nenosila, musela jsem ji umývat a sprchovat, jednou to nezvládla. ty tři měsíce bydlela u mě...ruka se ji zahojila skvěle.

    OdpovědětVymazat
  5. Kdo tohle nezažil, nikdy nepochopí, jaké problémy nastanou, když je jedna ruka v sádře. Já jsem to na vlastní kůži, tedy ruce, nezažila, ale mamka měla otevřenou zlomeninu zápěstí levé ruky, stalo se jí to těsně před 75. narozeninami. To byla teprve síla ... a pořád je. Tehdy jsem ještě chodila do práce, takže jsem se o ni nemohla nepřetržitě starat. Střídaly jsme se s neteří a sestrou.
    Mamce museli ruku operovat, měla rozdrcené kosti a doktor tenkrát vůbec nevěřil, že se to podaří. No, podařilo, ale už je to třináct let a mamka má pořád bolesti, zvlášť když je chladno.
    Leni, nezlob se na mě, ale tvoje povídání se mi moc hezky četlo. Připomnělo mi příběhy Ivanky Deváté. Tím vůbec nechci zlehčovat problémy, které jsi měla. Užila sis svoje! Doufám, že už je ruka funkční!
    Měj se hezky a dávej na sebe pozor!!! :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji, Ratko, za komentář. Ono je to jiné, když je někdo stále ku pomoci................ Ale v tom věku ...... to znamená, že tvé mamince je letos devadesát! Úžasné! .......... a když máš takový kořínek a ještě k tomu sportuješ a medituješ, to ty tu budeš do 120. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Hani, tvůj komentář je vždycky tak laskavý ......... děkuji.
    Ve stáří se všechno mnohem hůř hojí, to je prima, že se to mamince zahojilo.
    Mně tedy 75 není, ale opravdu cítím, to, co říkala paní doktorka. Věčně mě v tom bolí, pálí, šlachy v noci tuhnou, hlavně po zátěži ... ale no tak, když to nebude horší, půjde to.
    Všichni na sebe dávejme pozor! ....... A jdu se zase por potěchu oka mrknout na tvé krásné fotky. Hmyzáci mě někdy odpudí, ale ty krajiny ............. přímo baštím! :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!