sobota 17. října 2015

Sídlistě v dešti

Včera jsem zůstala před domem sedět v autě............
Líbilo se mi, jak kapky bubnují na kapotu vozu............. Zavřela jsem oči a poslouchala.........
Dlouhé minuty............
Pak jsem pozorovala kapky na oknech vozu i za okny. Všichni plakali.Obloha, stromy, domy ...... Žádný smutek, jen úleva, radost a rozmazané impresionistické obrazy kolem.
Fotila jsem si je mobilem. Někteří lidé si nevšimli. Jiní si všimli a smáli se mi. Smála jsem se taky. Chytili mě na švestkách. Vlastně na kapkách.
A pak jsem vystoupila, že už jako musím jít domů, ale nemohla jsem dál. Kapky na spadaném listí vytvářely tak nádherný koncert, až srdce bolelo. Schovala jsem se pod buk a poslouchala ............ tisíce kapek, tisíce maličkých bubínků.......
Všechno zářílo, všechno se lesklo. Barvy květin před domem ....i takové je obyčejné sídliště v "protivném" podzimním dešti.












:-)


 

sobota 19. září 2015

Omámena krásou

Byla jsem na návštěvě. V království. Přesněji v Království Božím. - Znáte onen údajně Ježíšův výrok: "Nejprve hledejte Království Boží a ostatní vám bude přidáno." ? Poslední dobu se jím zabývám. Ale o tom v některém jiném zápisu.
Dnes jsem byla na průzkumu. Šla jsem do Království Božího - do sebe, do své hrudi a byla skutečně tam. Nádherně tam bylo. Celé dopoledne. A dopomohli mi k tomu i lidi, stromy, kameny, slunce a geometrické tvary - krása konstrukce rozhledny.

Ta mě dlouhou chvíli fascinovala, ne méně než rozhledy.  Snad též zaujme.

Stoupám .....






















































Odměna na vrcholu ..........




 Příslib barevného podzimu .....

Lesní pestrý koberec





















Pohled dolů ...




Vášeň pro geometrii mě neopouští ani při sestupu

















Cestou jsem potkala mnoho dobrého a krásného. Až jsem se opila - krásou.
A když jsem - omámena - sedla do auta, než jsem dojela domů, udělala jsem několik dopravních přestupků. Člověk by se před cestou neměl opíjet. A to ani krásou. (Ještě to nemám vychytaný. :-)  )

:-)


pondělí 17. srpna 2015

O dešti, Irsku a požehnání

Prší ... konečně ....

Vytrvalý déšť mi vždycky připomene Irsko a staré irské požehnání:
"Ať tě cesta vede tak, abychom se znovu setkali,
ať slunce teple hřeje na tvou tvář,
ať máš vždycky vítr v zádech,
ať déšť jemně skrápí tvoje pole
a dokud se znovu nesetkáme,
ať tě Bůh drží ve své dlani."

Vzpomínám na zemi krásnou, zadumanou, chudou a drsnou, kde se rodí mudrcové i pijani, básníci a spisovatelé, nezkrotní vtipálci i skvělí tanečníci a muzikanti, kde se na kamenitých pastvinách uchovala víra silnější a hlubší než se vejde pod kopule největších katedrál. 
Kde roste radost bez důvodu a naděje z ničeho.......... i když těžké dešťové mraky plují stále nad hlavou. 

Podívejte:
https://www.youtube.com/watch?v=G7O9OqBd2us

Pro neangličtináře se pokusím o stručný nepřesný překlad:
"Nepřeji ti cestu bez mraků, ani život na záhonu z růží,
ani abys nikdy nemusel litovat, ani abys nikdy nepocítil bolest.
Přeji ti statečnost v časech zkoušek, kdy jiní skládají kříže ze svých ramen.
Když hory musí být zdolány a propasti překonány, nechť naděje vzácná ti vše prozáří.
Ať s každým Božím darem rosteš a dáváš radost všem, kteří o tebe pečují.
Ať máš vždycky přítele, který je cennější než jméno,
kterému můžeš věřit, který ti pomůže v časech smutku, který bude bojovat v bouřích denního života na tvé straně.
A ještě jedno ti přeju: Ať v každé hodině, radosti či bolesti, dokážeš cítit Boha blízko sebe."

Irové vědí, o čem život je.

A proto pijí, tancují a stepují ... jako o život.  :-)



sobota 1. srpna 2015

Meditační výprava v dešti

Ve středu pršelo. Takhle:



Jenže to nám, co rádi chodíme v mírném dešti, nevadí. Cíl: Soutok dvou řek.

Mám tam své místo, kde je hodně kamenů a voda tam mluví a propírá mi svým zurčením duši. Tam chodím meditovat a ptát se a usmiřovat se se životem ..............
Poslední dobou mě trochu trápí vztah. že není takový, jakýby měl být, jaký bych ho chtěla mít ... a tak jsem se vážně, hluboce ... ... opravdu velmi vážně ... zeptala v meditaci bratří, co znají zápisy ve Světové mysli, aby mi poradili něco pro tuto situaci, kterou už přece žili, žily mnozí jiní, mnohé jiné, miliardy a miliardy, ať mi vyberou něco příhodného .............
A vtom uslyším za sebou nějaké capkání ..... protože v těch chvílích mívám zostřené smysly, zní to jako hluk a tak se otočím a podívám se, kdo mě to ruší a .............. nevěřím svým očím!
Půl kilometru od nejbližšího obydlí v téměř pusté přírodě na hrázi řeky ............
Tohle!


A byla drzá! a ohrožovala mě z několika centimetrů, ačkoli jsme jí říkala, že v batohu nemám nic než foťák .......

A pak byly najednou, kde se vzaly, tu se vzaly .......... tři! Dve hnědé, třetí černá. Nevěřícně jsem je sledovala a pak jsem se velmi upřímně rozesmála. Tak tohle má být nápověda pro mě??? :-) Tak tohle je řešení této situace???
Smála jsem se hlasitě na břehu řeky a doufám, že to bylo slyšet široko daleko. Byl to tak osvobozující smích .......
No, jestli něco nejsem, pak nejsem slepice. (kvok kvok :-) )
Znamená to tedy snad, že kolem "šampióna mého srdce" jsou ještě další tři slípky?
Nebo mám se slepicí stát, abych doplnila své vlastnosti, které jsou sice jinak hezké, ale nijak přitažlivé?
Mám se stát hloupější (slepice je snad nejhloupější tvor, kterého znám)?
Jo, to bude ono.
Mnohokrát jsem si přála být hloupější. (A mnohokrát chytřejší, ale převažuje ta první varianta.) Nedomýšlet věci do důsledků, nevědět víc než ostatní, netrpět, když vidím, jak někdo (já) špatně nakládá se životem  .........  Být tak slepicí, nemám žádné starosti! Jen co kde sezobnu a kam naklást .......
Jenomže to neklapne. Už se trochu znám. To mi nepůjde. A tak navzdory vztahům, kdy jsem odpuzovala muže tím, že vím kdeco stejně jako oni a kvokat jsem se nikdy nenaučila, zůstanu Lenkou.
A obestřela mě svoboda. Veselý pocit svobody, že bůhví, jak to je, a bůhví, jak to bude, a klidně si půjdu dál a ono se uvidí. V nejhorším umřu v samotě a zapomnění .......... jako mnozí jiní. A to už jsem kdysi přijala, že i tak to může dopadnout, takže pohoda.

Každopádně oceňuji (opět!) humor Vesmíru. Umí mi v životě naservírovat tak vtipné věci ...




A pak jsem fotila kytičky a deštík a stožáry, které drnčely probíjející elektřinou ........



.......... a pak jsem se cestou zpět zastavila na vynikající kávu. 
Skvělé zakončení meditační výpravy.
A té slepici se směju ještě teď.

:-)



Jaká je vlastně žena, když se jí říká slepice?










středa 24. června 2015

O ruce zlomené



Kdyby vás někdy napadlo spadnout a zlomit si ruku blízko zápěstí, dobře si to rozmyslete, nedoporučuji. Ono to totiž dost bolí. A taky to způsobí všelijaké potíže v praktickém životě.  I když je to ruka levá, čili méně potřebná.
Tak např. musíte počítat s tím, že ............
si nemůžete jen tak něco obléknout, protože sádru jen tak do něčeho nenarvete, zejména když máte v sádře ruku s dlaní ohnutou. V chladném počasí tedy lze nosit několik triček s krátkým rukávem na sobě a bunda po starším bratrovi (ano, eleganci musíte schovat na 5-6 týdnů do skříně). Jenže pozor, kalhoty jsou problém. Zpravidla mají zip a knoflík. A zapnout si zip a knoflík u těsnějších kalhot nebývá zrovna jednoduché. První knoflík mi trval asi dvacet minut. Toužila jsem mít kalhoty na gumu, ale tepláky se do kanceláře mezi lidi jaksi nosit moc nehodí. Ale tím to všechno nekončí. Ponožky celkem šly, avšak boty! Na zavazování tkaniček musíte též na pár týdnů zapomenout, nemáte-li všudypřítomného bodyguarda a pomocníka. Takže v zimním období lodičky nelze, zbývají kozačky na zip. A i když se oteplí a vhodné by byly polobotky, vy se budete pařit stále v kozačkách na zip.

Vše se zkomplikuje, když prší. Neotevřete si totiž deštník. A když by vám ho i někdo otevřel, zase jej nesložíte. A i když už by toto nějak odpadlo, stejně to zároveň s taškou s nákupem v té druhé zdravé ruce stejně nezvládnete. Tedy elegance zapláče podruhé, vypadáte prostě jako zmoklá slepice. Zmoklá zraněná slepice, co jí teče za krk, je jí zima a bolí ji ruka.
A když už se dostanete z nepohody domů, zkušeně si vezměte igelit na sádru, zagumičkujete a umyjete slepené vlasy, chcete si vyfénovat do příslušného tvaru účes a ouha, jedna ruka na to nestačí. Ta druhá totiž při vší snaze posledními články prstů, které koukají ze sádry, rozhodně kartáč na vlasy neudrží. Na zlepšení nálady si chcete uvařit dobrou zeleninovou polévku. Neoloupete si zeleninu, nic nenakrájíte, i když se snažíte použít loket. Brambora je pořád spíš na zemi než na prkénku.
Další záludnosti, na které se musíte připravit: Nesete nákup, chcete otevřít, musíte vyndat klíč. Postavíte tašku ke dveřím, vyndáte klíč, taška spadne a vysype se. Nekonečně dlouho trvá, než to jednou rukou zase nějak do tašky nasoukáte. Dveře se mezitím zavřou, protože tu nohu, co jste tam zastrčili, jste museli kvůli sbírání věcí zase vyndat.
V práci to také není nic moc. Dát papír do folie jednou rukou je docela oříšek, stejně tak dát tlustý šanon do řady, pokud nemáte ruku jako lopatu a sílu muže .......... prostě neustále zjišťujete, jak moc tu druhou ruku potřebujete na kdejakou prkotinu. I na počítači psát jednou rukou je pomalé a nešikovné ......
A pak, potřebujete dojet pracovně tam či onde. Nedojedete. Zavoláte si taxíka, taxikář je sice slušný a ochotný, ale stejně za něj zaplatíte často víc, než je ekonomické. Zavoláte příteli na telefonu, ten sice po noční službě je velmi ochotný, ale je vám ho líto, jak na vás čeká v autě, cpe se nějakým salámem protože v okolí nic lepšího ráno k jídlu nemají, a u toho usíná.
Taky vás z té zlomené ruky bolí ta pravá, jak pořád všechno nosí a nemůže se vystřídat, a bolí vás i nohy, protože všude musíte dojít pěšky, autem si neulevíte. A další kapitola je o spaní. To si musíte lehnout a uložit ruku na zvláštní polštářek. Chcete-li se v noci přetočit, musíte se vzbudit, vzít těžkou ruku, která mezitím ztuhla v pozici, do jaké jste ji předtím uložili, přendat polštářek a uložit ruku do přijatelné a nebolestivé polohy a zase usnout. A takhle několikrát, samozřejmě. Takže jste permanentně nevyspalí, nic nestíháte a bolí vás nakonec všechno. ...... Ovšem nutno podotknout, že se u toho všeho docela chvílemi bavíte, protože zážitky jsou nové, zajímavé, rozhodně se nenudíte.

Prima je, když se čistí silnice. Nechat zaparkované auto v ulici, kterou právě umývají, znamená slušnou pokutu od městské policie. Kdyby tu ti hoši aspoň někde byli, požádala bych je, ale oni nikde. Vyběhla jsem ven a čekala, zda někdo ze sousedů třeba nepůjde a nepřeparkuje mi ...... nikde nikdo a inkriminovaná šestá hodina ranní se blíží, už z dálky slyším hukot velkých oranžových čistících vozů. Zkusím to. Jednou rukou nastartuji, zařadím jedničku a jedu, zařadit výš nelze, to bych musela pustit volant a téhle džungli mezi lidmi ............ takže se šinu ..... ještě zastavit a přeřadit na křižovatce, utočit to jednou rukou a nepřejet chodce v zatáčce a pak někde nejistě zaparkovat a doběhnout domů v pantoflích s rozklepanýma nohama, protože to bylo fakt jen tak tak.  
A pak se taky setkáte s různými lidmi. Tak třeba paní prodavačka, když si kupujete mraženou zeleninu (hurá, ta nemusí ani krájet, ani loupat) vám automaticky u kasy utrhne mikrotenový sáček a hodí vám ho k nákupu. Povídám: "No, já si to stejně do toho sáčku nedokážu dát." Prodavačka jako by byla slepá, hluchá a asi i nějak mentálně postižená si ten sáček zase schová a nenapadne ji, že tu dobu, co musí čekat, než si to nandám pracně do tašky by mohla třeba .... Ne, nikdy, opakuje se to znovu a znovu. Jiná paní prodavačka ve stejném obchodě se ke mně řítí, bere mi košík z ruky, věci vyndavá i nandavá, pomáhá, seč může. - Některým lidem dojde, že je milé, když mi otevřou dveře, před jinými musím uhýbat, aby mi do té ruky nešetrně nevrazili, bolí to a navíc by se kostičky pohnuly a .... bůhví, jak by to pak srostlo nebo nesrostlo. Mnozí lidé, kteří mě znají jen od vidění, mě zastavují, vyptávají se, vyjadřují účast. Jiní se podivně podivují: "Co jsi dělala, že sis zlomila ruku?!?" jako by to bylo něco nepatřičného, zvláště ostudného a zavrženíhodného.  "Ty sis nikdy nezlomila ruku?" opáčím. "Ne," odpoví udiveně bývalá kolegyně, co na mě léta reaguje jen s nedbalým pozdravem. "Aha," pochopím, že nemá smysl cokoli vyprávět. Mávnu rukou a pomyslím si něco o tom, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Uvědomuji si, jak nás od druhých oddělují naše osobní prožitky. Pokud ten prožitek nemám, zpravidla mám úplně jiný postoj k dané věci. Tak to je.
A protože jsem si nyní něco prožila, slibuji si, že se budu vrhat s nabídkou pomoci ke všem ovázaným a momentálně handicapovaným. Protože teď už vím, jaké to je. A taky moc myslím na všechny, kdož mají mnohem větší zranění, mnozí doživotní, jací jsou to hrdinové a bojovníci a obdivuji je ještě tak pětkrát víc.
Předávám a nabízím vám tyto zkušenosti, abyste si je zvnitřníli a nemuseli je sami prožít. Fakt to bolí.
A nyní si dejte ruku za záda a zkuste si takovou drobnost ........... namazat plátek chleba máslem. (Doufám, že jste se řádně připravili a koupili krájený chléb.) 
 Tak co? Jak to jde? :-)
A příště si probereme zapínání knoflíku u kalhot jednou rukou. Změřte si čas.
A na pátek si dáme ............ třeba .............. zapínání podprsenky a její správné umístění.  :-)
A když to zvládnete, tu ruku si fakt lámat nemusíte.
Hodně štěstí a zdraví přeji!
:-)

pondělí 15. června 2015

Tak já budu zase psát .....

Minulá doba byla doba hustá - doslova. To zde předestírám jako omluvenku, že jsem nepsala, moc nekoukala na jiné blogy a když, pak opravdu jen koukala a nekomentovala. 
Ačkoli se počítám k lidem dost vytíženým, poslední měsíce na mě spadly dva pracovní úvazky a tedy se mi život zahustil jak bramboračka ve které to někdo přehnal s jíškou.
A když jsem se bála, abych to všechno vydržela a zvládla, aby mi tělo neodepřelo službu ..... zlomila jsem si do toho ještě ruku a musela ten dvojitý úvazek zvládnout i tak (byť to byla levá, dělat všechno jednou rukou znamenalo ...... brzy o tom napíšu víc ...... znamenalo to prostě hodně komplikací).

Tedy zvládnuto.
A ruka už se hojí, ještě není úplně stopro ........."To víte, po takové zlomenině zůstanou vždycky nějaké funkční následky" povídal mladý pan doktor, který si mě odškrtl jakože dobrý. A pro něj to opravdu je moc dobré, když mu tam denně chodí a přivážejí hromady lidí po vážnějších úrazech. .............. ale u mne už je to prima.

O příčinách zlomeniny by se také dalo hovořit dlouho ......... nic není jen tak a tady se sešlo více věcí. Netřeba to tu rozebírat. Vím, že to bylo nutné k pochopení určitých věcí. 
Tedy děkuji mockrát, živote.
A stačilo.

A teď jsem doběhla ten maratón, vyklusávám, ještě jedno kolečko ...... všechno mě bolí, zlobím se na sebe, že se sebou takhle nešetrně zacházím a tak to bolí o to víc :-) ....... ale pomalu si odpouštím a to pak jedu za vodou a tam koukám a čučím, hledím a vpíjím se dovnitř, nechávám se omývat, ba proprat v pračce pod vodopádkem ........................... a už se zase těším na normální život, kdy má člověk čas na sebe, na přátele, na radosti všeho druhu. A taky na psaní a sdílení.












neděle 8. března 2015

O Radosti



Mám jeden svůj oblíbený rybník v lese. Malebný, z poloviny zastíněný vysokými stromy, u něj sítiny, omechované  kořeny a velké balvany, jeden z nich zabíhá až do vody...............  Jeden z potůčků, který rybník napájí, vytváří  spolu s kamínky v něm krásné jemné zurčení. Chodím si tam často poslechnout ten koncert ..............

            Spousta zážitků mě pojí s tímto rybníkem a některé z nich jsou velmi silné. Před několika lety jsem už odcházela ........... a vtom jsem se ještě potřebovala otočit, vrátila jsem se ........ ještě  si vyfotit tyto rozkvetlé pomněnky a tento trs sítiny ........... slunce už zašlo za stromy a hladina měla barvu hluboké modré ............. ještě jsem chvíli postála na hrázi, fascinována tím vším ......... Čím vlastně? Vždyť všechno bylo přece tak normální, běžné ............. a přesto nebo právě proto fascinující, úchvatné!

           Proč tak všechno hluboce prožívám? ptala jsem se sama sebe. Vtom zazněl jakoby z rybníka, z toho vzdáleného konce a taky zprostředka, ale hlavně z hloubi mě. "Jsi zasvěcena do hloubky věcí." A znělo to hluboce a neodvolatelně a velmi vážně. Rezonovalo to mnou. Nevěděla jsem, zda se mám radovat či ne ......... spíš jsem cítila tíhu. Někdy je těžké vnímat víc, hlouběji než jiní. Kde je pak lehkost bytí, když člověk vnímá tolik a noří se tak hluboko, až někdy ztrácí možnost komunikace s okolím? A silné vnímání nese silné emoce. Nesdělitelné ..............  "Máš zodpovědnost to dávat na vědomí jiným, máš jim o tom vyprávět. Neopovrhuj povrchností, to ty máš povrchní obohacovat o pohled do hloubky. To ty a tobě podobní, máte učit jiné........ hloubce......."  Odcházela jsem od rybníka se směsicí pocitů. Byla v tom úcta a pokora a radost i tíha zodpovědnosti.  ............. Bylo to před čtyřmi roky a zrovna kvetly pomněnky. Vím, který trs  kvítků jsem si fotila, kterou trávu ............. Pamatuji si na to velmi přesně dodnes.
               

            A před týdnem se odehrálo něco podobného. ............... Stála jsem zase na hrázi onoho rybníka a znovu si přehrávám v mysli: "Tady jsem byla zasvěcena do hloubky věcí, nebo možná to bylo jen takové uvědomění ....."    ................"Teď bych prosila o radost .......... nebo vůbec ......  je možné žádat o stálou radost v životě? napadá mě. Teď ji v sobě zrovna mám .........." Už už se chystám o nějakou tu prosbičku  - vyslovenou touhou pro sebe i vesmír formulovat  ..............  ještě ani nezačnu a ozve se z hloubi - nitra, rybníka, oblohy, těla, lesa ............ zase je informace všude - uvnitř i vně,  je nedělitelná, jsem jí obklopena, dýchám ji, vnímám ji všemi buňkami. Opět neodvolatelná, jasná informace, kterou vynášejí  v určitých chvílích třeba soudci, policisté nebo lékaři. : "Vůbec o nic nežádej, ty sama jsi radost."  ("A vůbec o tom nebudeme diskutovat", je v podtextu)  "Já?" pokouším se přesto o chabý odpor, ale vím, že je to zbytečné.  Já jsem Radost.  Vím to. Už mám na to si to říci, uvědomit si to. Už dlouho ve mně bydlí tak těsně, že já jsem jí a ona mnou ................... Vím, jak to chodí. Nejdřív je radost okolo, pak máme radost - někdy a jen z něčeho - a pak je radost čím dál tím méně podmíněná vnějšími vlivy................ až je všudypřítomná. Radost. Život. ...........
                
            I ve vzteku je radost, protože i momentální zlost je jen motorový člun brázdící hladinu, ale radost, vlastně Radost je oceán. I únava je radost, protože člověk ví, že přijde zase odpočinek. Nezdar zamrzí, ale stačí si vzpomenout, uvědomit si ............... stačí jen si vzpomenout na Radost a už je zase tu. Princezna mezi emocemi, podobná své sestře Vděčnosti. A kdo je králem a královnou, otcem a matkou? Přece moudrý Rozum a Láska. Nelze být moudrý a laskavý, když necítíme v sobě Radost.
                 
            Jak daleko je od slov "Já jsem radost." od Ježíšových "Já jsem ta pravda a láska a život." ?  Nevím a nehodlám to zkoumat ani poměřovat. Být radostí je dostatečně radostné a též velmi zodpovědné. Znamená to si ji neustále uvědomovat, žít ji, oživovat ji, uvědomovat si ji, oživovat ji svým vědomím ................... i když mnohdy vnějškově ani nějak jinak není moc důvodů k radosti. Jen jeden. Život sám. 
                Když ztratím radost, ztratím sebe.
                Když ztratím sebe, ztratím vše.

                Radost ze života je základní podmínka zdraví, například. Ale o tom se už tady mluvilo. Třeba tuhle:
                http://povidanislenkou.blogspot.cz/search?q=jeden%C3%A1ct%C3%A9+p%C5%99ik%C3%A1z%C3%A1n%C3%AD

                Přeji vám hodně radosti, přátelé! Takové té, která nemá vnější příčinu, která je prostě jen tak! ............  Vždyť přece víme, že nejdůležitější věci v životě jsou zpravidla zadarmo.


:-)